LEGENDA O GRYFOVI

Kapitola I.

 

Bylo nebylo. Spíš nebylo, než bylo. Aby mohl být tento příběh vyprávěn bez obav o čtenářův pokojný spánek, musel vypravěč spoustu událostí vypustit a mnohé další zaobalit do líbivých slov, v nichž významy zanikají.

Dlouho přemýšlel, jak začít, protože všechny jeho myšlenky se stáčely ke hřbitovu, kde spočívali ti, kdož dali vzniknout tomuto příběhu, anebo v dráze letu krkavce kroužily nad pustou vesnicí a společně s ním usedaly na zaprášené nádobí a postele, ve kterých už měsíce nikdo nespal.

Jakmile se pisatel donutil opustit tato ponurá místa, ocitl se v hlubokých lesích na horské stezce, která se ztrácela v trnitých křovinách a místy mizela úplně, to když se nad ní utrhl svah a ostré kamení se sesunulo dolů.

Vypravěč však vytrval a v myšlenkách dorazil až k rozpadlé chýši, z jejíchž oken se linul podivný těžký zápach.

Na papíře tenhle příběh skončí šťastně, rozhodl vypravěč a nuceně pozvedl koutky úst do úsměvu, vědom si toho, že se tím zpronevěří svému poslání.

„Játra tlející laně, chýr a býlí,“ zamumlala pod nosem čarodějnice a přihodila do kotlíku další odpudivou věc. Pak se ještě více nahrbila a zhluboka nasála výpary.

 

„Pýr, blín a krev zatracence,“ pokračovala. Hlavou jí problesklo, jak neochotně jí kat z města dával, oč žádala. Vyslala jeho směrem zlou myšlenku a vyprázdnila zbytek lahvičky do kotlíku. Obsah vzdor logice zhutněl, stařena pookřála.

 

Oheň pod kotlíkem skomíral. Když už to vypadalo, že vyhasne úplně, rozvířil stojatý vzduch v místnosti rychlý pohyb. Na stole vedle čarodějnice přistála kočka, oheň se opět rozhořel.

„Zmiz!“ zachraptěla čarodějnice, ale kočka tomu nevěnovala pozornost. Zlehka překračovala poházené předměty a tu a tam tiše mňoukla.

Jmenovala se Gaia. Z vůle jakéhosi vesničana, který si z ní vychovával ozdobu svého stavení, se mohla pyšnit vybranými způsoby a kdysi pěstěnou dlouhou bílou srstí. Dnes však onen dobrý muž meškal na hřbitově, stejně jako všichni jeho sousedé.

„Číčo, slez z toho stolu!“

Kočka se ani tentokrát nepodívala jejím směrem. Úsvit pomalu přecházel v pozdní ráno, což značilo, že brzy bude po zábavě.

Protáhla se a chňapla po opeřenci, od nějž ji oddělovalo nahrubo pletené proutí. Na protější straně klece se zatřásla hrdlička.

Kočka zaregistrovala její nepozornost a dvěma hbitými skoky změnila pozici. Pták se vzpamatoval v posledním zlomku vteřiny a uskočil před vystrčenými drápy. Pak se rozplácl uprostřed klece a vypískl.

 

Dokud byla Gaia menší, bylo tohle místo bezpečné, ale teď, když povyrostla, dosáhly její packy až sem, což si ptáček uvědomil v následujícím momentu, když se pokusil pohnout křídlem. Bylo to, jako by ho někdo přišpendlil k podlaze. Vypískl, nářek se místností roznesl v dvojhlasu. Pták zaostřil na kočku, v jejích obrovských nevinných očích se mihl stín. Stáhla packu z klece a naježila se, na okenní římse přistál krkavec.

 

Ptáčkovi se rozbušilo srdce, jestliže to dosud bylo špatné, od této chvíle to připomínalo noční můru. Čarodějnice mívala ve zvyku nejdivočejší hrátky svých zvířat utnout, dnes se ale někam vytratila.

Krkavec seskočil z okenní římsy na stůl a zálibně se zadíval na ptáčka, číča zaprskala a utekla.

 

Po včerejšku šel neomylně. Jedním nedbalým pohybem odstrčil západku na dvířkách a na moment si vychutnal beznaděj v hrdliččiných očích, pak se krkavec začal sápat do klece. Ptáček strnule pozoroval, jak se k němu přibližuje mohutný zobák a jak otvorem prochází první silná noha, z černých per se k němu nesl nasládlý zápach mršiny.

 

Pak se to seběhlo v rychlém sledu. Krkavec se zasekl v úzkém otvoru, a když se jím pokusil prodrat násilím, suché proutí povolilo přesně na druhé straně. Ptáček vylétl z klece dřív, než si vůbec uvědomil, co dělá, a v téže nevědomosti také v následující vteřině narazil do odstaveného kotlíku. Obklopila ho tma.

 

Pak svedl onen poslední boj na život a na smrt, na který se v posledních okamžicích podvědomě připravoval, a jako jeho pochybný vítěz vypadl z okna.

 

Celý vyděšený letěl stínem stromů, dokud se větve nerozestoupily a v měkkém ranním světle se před ním nezačaly rýsovat siluety hřbitovních křížů. V té chvíli se trochu uklidnil, avšak ne zase tolik, aby zcela polevil v ostražitosti.

Opsal nad hřbitovem kruh a teprv pak se usadil na jeden z krajních náhrobků. Až tady si uvědomil, že je celý pokrytý páchnoucí lepkavou hmotou. Ulevilo se mu podruhé. Nebylo to tím, že by zapomněl létat, to ta bahnitá hmota mu tížila křídla. Otřepal se, ale vypadalo to, že ještě zhutněla. Na nic nečekal a s vypětím všech sil se znova vznesl.

Dvakrát obkroužil hřbitov, pak jednou v protisměru a usedl na nejvyšší        z hrobů. Zaostřil, ocitl se ve společnosti bílé kamenné holubice, raději odvrátil zrak. Třikrát poskočil a třikrát zavrkal, načež se ve spirále opět vznesl a hned nato střemhlav vrhl dolů. Když tváří v tvář kamenné holubici roztáhl křídla, mazlavá hmota konečně povolila, obrátila se v prach. Země se zachvěla.

 

 

Zdálo se mu, že letí strašně pomalu, tak ve vzduchu pro jistotu i běžel.  Do očí ho šlehaly lístky a drobné větvičky, pak ho napadlo vznést se nad koruny stromů, ale molekuly vzduchu jako by se mu stavěly na odpor.

Rozpadlá chýše na malé mýtině, která se pod ním náhle objevila, mu připadala jako oáza míru a bezpečí. S úlevou zamířil k ní.

Celý zchvácený usedl na kůl v plotě a dlouze vydechl, síly se mu pomalu začaly vracet. Jen mimoděk registroval načechraný bílý chumel, který se pokoušel splynout s vysokou trávou.

Gaia přivřela oči, ptáček si protáhl křídla. Kdyby skočila, stihl by uletět. Byl si tím téměř jistý.

 

 

Kapitola II.

 

Pírko klouzalo ve větru. Bylo to jedno z těch velkých per, které ptákům dávají schopnost létat, teď se však nacházelo několik metrů od svého nositele.

Pták nevydal ani hlásku. Byl zcela v zajetí kočičích drápů a, a to bylo mnohem bolestivější, pohlcen kočičím zájmem. V tomto momentu na světě nebylo nic, co by takovou mírou přitahovalo pozornost jiného živého tvora.

S křídlem zalomeným dozadu se nemohl hnout, ale vlastně se o to ani nesnažil.

Kočka napnula svaly v předních packách a přimáčkla ho ještě více k zemi. Ucítil v krku malou hroudu hlíny, polkl.

„Krá“, řekl krkavec.

„Kšá“, řekla čarodějka a zvedla kočku do výše očí. Pak jí vytrhla ptáka z drápů, Gaia formálně zaprotestovala.

 

Byl jeden z obvyklých mlžných dnů, ale dnes ve vzduchu bylo cítit něco těžkého. Čarodějce to dráždilo smysly, avšak nebyla sto to pojmenovat. Přelétla zrakem z kočky na krkavce, z krkavce na hrdličku. Ta jediná uhnula pohledem. To stařenu vyvedlo z rovnováhy.

Vytržený brk završil svou vzdušnou pouť a zapíchl se do trávy. Zvedla ho a rychlým krokem zamířila k chýši.

 

Vtrhla do  chatrče. Překročila kotlík převrácený v kaluži smolnatého lektvaru a z police sebrala pergamen a terpentýn barvený červeným jílem. Rychlým tahem načrtla ovál. Pak znova a lépe na stejném místě. Dělala to, dokud špička brku neopsala kruh. Ten silou obtáhla.

Mžikla oknem ven, vydechla a nad obraz převrátila lahvičku, nachová kapalina se střetla s papírem. Ve snaze dostat ji  na obvod kruhu čarodějka naklonila arch, tekutina však stékala po jiných drahách.

Pak terpentýn vyprchal a na pergamenu zůstal jen slepený hliněný prach. Stařena popadla z kouta hůl a vyběhla před dům, na zahradě stál drak.

 

Vlastně jen část draka. Zaostřila na ocas sahající k lesu, hlavu tyčící se nad chatrč, drápy zaryté hluboko do země.

Drak zatřásl mohutnou šíjí a z šupin mu odpadly kusy hřbitovní hlíny. Čarodějnice pevně sevřela hůl.

Do tohohle souboje se ani jednomu příliš nechtělo. Drak to přiznal jako první, roztáhl křídla a odletěl.

Čarodějka vyrazila k městu, přišlo jí, že některé záležitosti nesnesou odkladu.

 

 

 

V sadech chaoticky pobíhal houf dětí, měly klacky a hrály si na vojáky.

Rodiče zahlédla o pár set metrů dál v místní putice. Starali se o mladé tím způsobem, jakým to dělají brouci. Když nakladli snůšku, odebrali se  po svých, užít si dny pod nejlepší kopretinou v zahradě, a pak se stát něčí potravou.

„Stříbrný tomu, kdo černý kámen donese z dolu!“ Zvolal hormistr.

Postavy zanechaly sklenky a daly se do pohybu. Omámeny vidinou stříbra a nepostřehnutelným plynem vycházejícím z hlubin přistupovaly k těžní jámě.

 

Obloha potemněla, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, naposledy drak spatřil světlo světa před třemi sty lety. Tehdy se žádný z kronikářů neodvážil učinit záznam, tak zůstala jen legenda, a ta byla časem zapomenuta. Musela se zformovat od začátku. Prvním slovem bylo zlato, druhým byl stín.

Lidské kroniky a legendy o drakovi mlčely, ale vědění čarodějek sahalo  o kus dál. Stařena přidala do kroku.

 

V univerzitní vývařovně bylo rušno. Vzduchem létaly nové teorie, praly se s argumenty a měnily se pod tlakem výroků věhlasných jmen.

Čarodějka vstoupila. Všechny se rázem spojily do univerzální všemi schválené pravdy a postavily se jí na odpor. Opět se roztříštily, když prošla skrz a zamířila k výdejně jídla. S tácem si pak sedla doprostřed místnosti. Obřadně jedla a čekala, jestli některá z velkých myšlenek přijme pozvání. Dvě či tři skutečně kroužily okolo, ale osmělily se až při dezertu. Vzala je s sebou a opustila město. Následujícího rána univerzita lehla popelem.

Drak plenil. Pojal za své divadlo, klášter, banku. Proslýchalo se, že snad panna urozeného původu by jej opět mohla přimět ke spánku. Avšak snáze dočkat příchodu Godota, než v této bezbožné krajině nalézt pannu,             na šlechtičny od revoluce raději ani pomyslet.

 

Poté, co do dolu spadla plošina zchvácená plamenem, přehradila silnici     k městu hluboká propast. Černé kamení na dně doutnalo ještě týdny a kouř silnici přejmenoval na Černou cestu. Místní nad propastí postavili můstek, ale koně a lidé se raději plahočili přes les. Vozy sem přestaly jezdit úplně a ve městě stoupla poptávka po nezralých makovicích.

 

Na mýtině v horách se nic zvláštního nedělo. Slunce vycházelo a zapadalo podle předem daného programu a křoviny v zahradě bujely bez rozmyslu.

Čarodějka hodila na stůl vak právě nasbíraných bylina a zula zablácené boty. Chtěla rozdělat oheň, ale vyrušilo ji ticho. Rozhlédla se. Krkavec seděl na okenní římse, hrdlička nad krbem, kočka v koutě.

Vstala a bosýma nohama obešla místnost. Zastavila se v rohu, kočka seděla na vejci.

 

Schovávala ho mezi packama, přesto byl vidět jeho kožnatý povrch. Přenesla váhu na druhou nohu, po bílé srsti jí sklouzly zlaté odlesky.

Stařena se podívala na krkavce. Z jeho výrazu vyčetla, že on o tomhle nic neví.

 

Čas plynul a vejce rostlo. Šupiny na povrchu, podobné dračím, už byly zcela zřetelné a uvnitř byl občas znát pohyb. Jeho zlaté záři světnice nepřivykla, sem patřily odstíny šedé a hnědé, jen tu a tam se směla objevit temně rudá. Kočky, bez ohledu na barvu, nikdy nebyly zcela přítomny.

 

Byla noc zimního slunovratu a venku foukal mrazivý vítr. Vejce se protrhlo, aniž to bylo kýmkoli zpozorováno.

Gryfin se nadechl stojatého vzduchu místnosti a urovnal křídla. Viděl oheň, cítil prostor.

Stařena ucítila jeho. Odsunula židli a uvolnila místo u krbu. Udělal pár kroků a zůstal stát.

Zběžně si ho prohlédla, dojem byl nový. Znala tvory, kteří v sobě mají něco, co ostatní cítí, ale tohle stvoření neskrývalo nic. To, čím je, bilo do očí.

Vrátila židli na místo a otevřela dveře. Gryfin odešel.

Krkavec, kočka a hrdlička scénu pozorovali každý z jiného místa. Když se něco dělo, dva z nich obvykle byli u toho. Poslední dobou je však zvědavost opouštěla.

 

Kočka povolila svaly a po letmém zaváhání vyklouzla za gryfem. Ptáček se po delší době nadechl. Péči o potomstvo si představoval jinak, přesto se zvedl a následoval je.

 

Uplynul rok. Dříve se mluvívalo o žních, jarmarku a posvícení, letos se mluvilo o počasí.

Drak si podmanil zem od oceánu k oceánu. Střádal zlato a pustošil kraje. Sídlil za městem.

 

Bylo ráno po zimním slunovratu. Stařena zhasla lucernu a vyšla do šera.

Gryfin ležel na rozhraní zahrady a lesní mýtiny, kočičí polovinou k chatrči, ptačí k lesu. Na holé ovocné stromy by shlížel seshora, ale teď spal. Pařáty složené pod hlavou, packy pod hnědým huňatým tělem a bílá křídla volně svěšená do sněhu.

Čarodějnice nabrala hrst sněhu a hodila ji po něm. Kočka, dosud zalezlá v perutích, začala prskat a gryfin se probudil.

Stařena nabrala další hrst, a pak další. Gryfin ji chvíli sledoval, pak se odvalil ze zahrady. Čarodějka se také přesunula a dál po něm házela sníh. Gryfin sebou nakonec trhl a vzdálil se k lesu.

Někde pod sněhem byla pěšina. Na zlomek okamžiku se zadíval k chýši, ale pak po ní vyrazil.

 

 

Zastavil se až na pahorku, z nějž bylo vidět do údolí, a vzhlédl. Zaujal ho drak blížící se k městu.

Zpoza mraků vysvitlo slunce a pár paprsků dopadlo na pahorek. Měšťané, kteří to zpozorovali, zburcovali ostatní, všichni se pak nahrnuli k oknům.    Na moment měli v zorném poli gryfí záři i dračí stín.

Gryfin hleděl k obloze. Napřímil se a udělal několik kroků vpřed. Taky chtěl létat. Roztáhl křídla a vyrazil k nebesům. Lidé vyběhli do ulic, drak změnil směr.

 

Střetli se nad citadelou. Gryfin drakovi potrhal křídla a vyrval cár masa z krku. Pak za ním slétl na zem. Když na místo dorazili měšťané, hodoval už na mršině.

Lidé scénu pozorovali mlčky, způsob, jakým to stvoření zmasakrovalo draka, v nich vyvolával otázky, na které nechtěli znát odpovědi.

Gryfin do sebe nasoukal další kus jemného masa ze slabin a přesunul se    k srdci. Mraky se zcela rozestoupily a vysvitlo slunce. Gryfin se zarazil, uviděl zlato.

 

Přešel týden a město vzkvétalo.

Gryfin se v dračí sluji převalil na záda a pustil ze zobáku smaragd. Okolo plály mohutné ohně. Hltaly mlhu a svítily na zlaté sochy, šperky, fontány.

Další povoz zde vyložil své zboží a kvapně se vzdálil. Hora kočičích těl nepatrně změnila polohu. Gaia prošla uličkou mezi ostatními kočkami a přesunula se k hodovní tabuli. Ptáček odlétl na fontánu.

Muž v obleku položil na stůl nadívané křepelky a podíval se jeho směrem. Ptáček odlétl ještě výš. Z jeskynního výčnělku sledoval kočky, které se v houfech stahovaly ke svačině.

Byly tu ty, které kvůli drakovi přišly o domov, a teď prahly po pomstě, ty, které toužily po dětech, i ty, které přilákala jistota blahobytu. Vypadalo to, že je tu polovina kočičí populace. A chtěla ho každá, z nějakého důvodu.

 

Krkavec zdvořile přenechal kus libového masa kocourovi, kocour zdvořile odmítl a skočil stařeně na klín. Byl to černý kocour zrozený k boji. Na těle měl hluboké jizvy a tlamu na jedné straně nepřirozeně pokřivenou. Blaženě předl, když ho stařena přitiskla k hrudi.

Čarodějka seděla před krbem a dívala se do ohně, co se dělo v údolí, ji prozatím moc nezajímalo.

 

Napsala Daja

FOTO

VIDEO

GRAFIKA

WEB DESIGN

 

www.gryfi.cz

daja.video@gmail.com

Poděkování překladateli

 

Viktor Horák je neobyčejný člověk se spoustou podnětů, pronikavým intelektem a tvrdým humorem v elegantní diplomacii. Jeho anglický překlad má stejný styl a atmosféru jako česká verze, což je, u textu postaveném na obrazech, nevyřčených větách na pozadí a ostravské mentalitě, mistrovský výkon.

 

Děkuji a smekám

 

Daja

 

Přejít na anglickou verzi

 

Na webu jsou, mimo mých fotografií a grafiky, použity i obrázky autorů publikujících ve fotobankách. Tímto jim děkuji.